kritická teorie Neomarxistická společenská teorie pocházející z Frankfurtského institutu pro společenský výzkum (odtud pozdější termín "frankfurtská škola"). Institut vznikl v roce 1923 jako centrum pro interdisciplinární marxistický výzkum a nabyl na významu poté, co se v roce 1930 stal ředitelem Max Horkheimer (1895~1973). Jádro tvořili Horkheimer a Theodor Adorno (1903~69), ale po určitou dobu s ním byla spojována celá řada vynikajících osobností německého intelektuálního života. K nejznámějším patří literární teoretik Walter Benjamin, filosof Herbert MARCUSE a psycholog Erich Fromm, dále Otto Kirchheimer a Franz Neumann (politika a právo), Friedrich Pollock, Henryk Grossman a Arkady Gurland (politická ekonomie), Leo Lowenthal (literatura) a Bruno Bettelheim, Nathan Ackerman a Marie Jahoda (psychologie).
Institut byl nucen v roce 1933 opustit Frankfurt a od roku 1935 pracoval v USA. V roce 1950 byl ve Frankfurtu obnoven pod vedením Horkheimera a Adorna, zatímco Marcuse a další zůstali v USA. Stal se centrem specifického pojetí společnosti a kultury, zastoupeného ve větší či menší míře v díle jednotlivých členů a přívrženců. Kritickou teorii lze v první řadě vidět jako část obecnějšího proudu v západním MARXISMU, utvářejícího se přibližně od roku 1930 a mířícího k užším vztahům s nemarxistickým myšlením, v němž stále více místa zaujímaly otázky kulturní a ideologické namísto otázek politicko-ekonomických, a který se obra~el spíše ke vzdělaneckému než proletářskéínu posluchačstvu (viz Anderson). Kritickou teorii je navíc třeba vidět v kontextu intelektuální situace západoevropských marxistů, konfrontovaných v třicátých letech s triádou liberálního kapitalismu, stalinismu a FAŠISMU. Autoři spojení s Institutem nesouhlasili s orthodoxnějšími marxisty v analýze fašismu jako prosté mutace monopolního kapitalismu, ani s poválečnými teoretiky TOTALITARISMU, kteří fašismus stavěli do jedné roviny se stalinismem proti idealizované představě liberální demokracie. Podobnosti organizace, technologie, kultury a personální struktury ve všech těchto formách společnosti je fascinovaly natolik, že těmto jevům dali ve svých analýzách přednější místo než většina marxistických autorů.
Kritická teorie byla od počátku chápána jako teorie totalizující, která nazírá společnost z úhlu potřeby změnit ji. Teorie měla být reflexivní pokud šlo o její statut i statut interpretačních kategorií: "kritické přijetí kategorií, které řídí život společnosti, zároveň obsahuje jejich zavržení" (Horkheimer, Critical Theory, s.20S). Fašismus například nemohl být opravdu pochopen v kategoriích západního liberalismu, neboť právě tato ideologie společenského řádu fašismus vyprodukovala. "Kdo nechce mluvit o kapitalismu, měl by mlčet i o fašismu" (Horkheimer, citovaný v Jayově The Dialecticallmagination, s.156). Kritická teorie byla nepřátelská také k tradičním hranicím disciplin: Pojednání o autoritě a rodině (Studien Uber Autoritat und Familie) z roku 1936 obsahovalo dlouhé části o sociálním a politickém myšlení stejně jako sociologicko-psychologický materiál, Autoritativní osobnost (The Autoritarian Personality, 1950) měla být chápána ve smyslu sociologicko-kulturní analýzy Dialektiky osvícenství (Dialectic of Enlightment, 1947), kde je nazírán antisemitismus v kontextu dominance rozumu ustavené osvícenstvím. Fašismus "se snaží využít vzpouru potlačené přirozenosti proti dominanci ke své dominanci" (Horkheimer a Adorno, s.185).
Práci Institutu pronikaly pojmy dominance a AUTORITA. Dominance, ač nad jiné vysvětlitelná na příkladu fašismu, byla také ústředním principem liberálních společností, pravděpodobně dÚležitějším než kategorie marxistické politické ekonomie. V jednom ze svých pozdních článkÍI Adorna napsal: "Za redukcí lidí na činitele či n sitele směnné hodnoty se skrývá dominan e člověka nad člověkem." Marcuseho pojem ,nadbytečné represe", rozvinutý v jeho' 'ce FREUDOVA díla Civilizace a její nespokojenci, je definovaný jako "omezení vynucená sociální dominancí", která přesahují omezení podle Freuda nezbytná pro jakoukoli uspořádanou společnost a jež Marcuse nazýval "racionálním výkonem autority" (Eros and Civilization, 1955, s.45). Toto rozlišení je pro kritické teoretiky rozhodující v jejich pojetí vztahu mezi rozumem a dominancí. Existující uspořádání společnosti kritizovali ve jménu rozumu a rozumnější společenské alternativy a byli přesvědčení, že "společenská svoboda není oddělitelná od osvíceného myšlent' (Horkheimer a Adorno, s.xiii). Zároveň však stále více vnímali instrumentální nebo technologickou racionalitu jako základ "pohodlné, uhlazené, rozumné a demokratické nesvobody, převažující v rozvinuté industriální civilizaci" (Marcuse, One-Dimensional Man, 1964, s.19). A ačkoli Marcuseho kritika intenzivně těžila z americké zkušenosti, platila podle něj stále více i pro socialistické společnosti: "ne Západ, ale Východ rozvinul jménem socialismu moderní západní racionalitu v její extrémní podobě" (s.2Gl).
Marcuseho kritika industriální společnosti v Erosu a civilizaci a Jednorozměrném člověku i některá jeho pozdější díla byla předznamenána ve spekulativnější podobě Horkheimerovou a Adomovou Dialektikou osvícenství. Podle ní dominance přirozenosti prostřednictvím rozumu nevyhnutelně vede k dominanci člověka.
Podle lapidární věty (na straně 6) "osvícenství je totalitní". Dialektika osvícenství také obsahuje kritiku masové kultury či, jak ji Horkheimer s Adomem nazývali, "kulturního průmyslu". Tuto kulturu chápali jako homogenní systém zábavy bez kritického potenciálu vyšší kultury, který slouží jen ke stabilizaci systému dominance. Opět zde můžeme vidět důraz na souhru mezi politikou, sociologií a psychologií: "Moc industriální společnosti se zabydlela v myslích lidí." (s.127) Teorie kultury je oblast, pro kterou tito autoři zřejmě budou připomínáni nejvíce. Zvláště Adorno vytvořil mnoho dělo estetických otázkách, především o hudbě. Ve filosofii se jejich přínos omezuje na výklad a kritiku (Horkheimerovo dílo o filosofiích dějin, Adornovy kritiky Husserla a Heideggera a Marcusova kniha o Hegelovi, Rozum a revoluce [1941]). Adornovo hlavní dílo, Negativní dialektika (1966), však zcela jistě zůstane jedním z klasických textů filosofie dvacátého století.
Jakmile byl Institut ve Frankfurtu obnoven, měla frankfurtská škola na jinak konzervativní západní Německo silný vliv. Velkou intelektuální událostí byl v padesátých letech a na začátku let šedesátých útok frankfurtské školy proti POSITIVISMU a empirismu ve společenské vědě - Po.~itivismusstreit. Hlavní politickou událostí ovšem samozřejmě bylo vystoupení studentského hnutí a mimoparlamentní opozice, s níž měla frankfurtská škola složitý a vcelku nepřátelský vztah. Po Adornově smrti v roce 1969 se kritická teorie vyvinula do mnohem rozptýlenější podoby v díle Jiirgena HABERMASE, Karl-Otto Apela, Clause Offa, Alfreda Schmidta, Albrechta Wellmera a dalších.
Kritická teorie se v této době snažila přesáhnout zaužívané rozlišování mezi sociologií a filosofií, psychologií a politickým myšlením. Autoři hlásící se ke kritické teorii zvláště útočili na ideu rozlišování mezi normativní politickou teorií a empirickou politickou vědou. Přinejmenším v tomto ohledu zapadají do marxistického pojetí, které spojuje společenskou vědu se společenskou kritikou. Orthodoxnější marxisté však zároveň v kritické teorii viděli odvržení pojmu proletářské revoluce a její "eklektické" výpÚjčky z nemarxistických zdrojů chápali jako něco, co ji vylučuje z marxistické tradice. Tato marxistická orthodoxie, podobně jako orthodoxie positivistická, trvající na oddělování faktů a hodnot, je však již dnes v západním společenském a politickém myšlení překonána. V tomto ohledu lze říci, že ať už kritická teorie jako zvláštní intelektuální hnutí přežijenebo ne, je nesporné, že poskytla důležitou inspiraci mnoha myslitelům poslední doby.
Ačkoli kritičtí teoretikové odmítli, jak již bylo řečeno, rozlišení mezi normativní a empirickou teorií, můžeme toto rozlišení neformálním způsobem použít k zhodnocení jejich přínosu k modernímu politickému myšlení. Řečeno terminologií politické filosofie, ztotožňovali se političtí teoretikové s ideály klasické liberální a demokratické teorie, a zároveň rozšiřovali marxistickou kritiku liberální demokracie. V podstatě tvrdili, že liberalismus nemůže dostát svým ideálům, pokud zůstává spjatý s kapitalismem, a tím i s instrumentálně racionální dominancí a útiskem námezdní práce. To je zřetelné v Marcusoově eseji "Boj proti liberalismu v totalitním pojetí státu" (1934). V zobecněné a radikánější podobě je pak tato teze základním tématem Horkheimerovy a Adomovy Dialektiky osvícenství a Habermasovy Strukturální změny veřejnosti (Strukturwandel der Offentlichkeit, 1962). Habermas zde dokazoval, že liberální pojem veřejného mínění má přes všechna svá třídní omezení velký význam pro politiku státu, což je vidět v moderním světě, v němž se veřejné mínění stalo pouhou kvantitou manipulovanou politiky, marketingem a reklamou.
Klasické pojetí DEMOKRACIE jako sféry racionálního a otevřeného vytváření konsensu a rozhodování spojili kritičtí teoretikové s faktickou kritikou vědeckého positivismu a technokratické politiky. Toto téma nejvíce rozvinul Habermas, ale je obsaženo i v ranějších kriticko-teoretických analýzách fašismu, stalinismu a monopolního kapitalismu, a ve filosofičtější podobě pak v Horkheimerových rozpravách o buržoasní filosofii dějin (1930) a v Marcusově hegelovsko-marxistické kritice positivismu v Rozumu a revoluci. Frankfurtské pojetí politiky bylo blízké pojetí Hannah ARENDTOVÉ, opíralo se však o širší a podloženější kritiku rozvinuté industriální společnosti, jež byla pravděpodobně dominantním kontrakulturním hnutím poválečného Západu. Pokud tato kontrakultura zdůrazňovala témata personální politiky, sexuální svobody a kritiky autoritativní rodiny a vzdělávacích struktur, dělo se tak převážně ve směru naznačeném ranou studií Institutu "Autorita a rodina" (1936). Jmenované pohledy pak přispěly k masovému rozmachu feministického hnutí. Na akademické úrovni se objevil speciální podobor politické psychologie, jdoucí za hranice scientistického empirismu, vycházející z Autoritativní osobnosti a zvláště z díla Ericha Fromma Strach ze svobody (1942). Rovněž fakt, že kontrakultura šedesátých let nerozvinula širší a trvalejší politické struktury, byl předznamenán kriticko-teoretický odstup od praktické politiky (samotný termín "praktická" by u nich vyvolal podezření, neboť v sobě obsahuje přizpÍlsobení existujícím instutucionálním strukturám). Toto nepřátelství ke konvenční politické mašinerii bylo zřetelné např. v mimo parlamentní opozici v západním Německu a jinde, ve studentském hnutí, v napětí v západoněmecké straně zelených a mezi radikálními aktivisty v sociálně demokratických stranách, např. v britské Labour Party.
Ve všech těchto proudech měla kritická teorie dÍlležitý formativní vliv na moderní politické vědomí. Skutečnost, že takovýto nekompromisní tvrdý intelektuální styl dokázal v šedesátých a sedmdesátých letech za sebou strhnout tak široký proud následovníkÍl, lze vysvětlit pouze tím, že zahrál na dÍlležitou strunu západního politického vědomí. Marx napsal, že "filosofie nachází svou materiální zbraň v proletariátu tak, jak proletariát nachází svou intelektuální zbraň ve filosofii". Kritická teorie nikdy nepředpokládala, že najde materiální zbraň v proletariátu. Hledala mnohem širší bázi podpory a našla ji, možná ke svému překvapení, v tříšti moderních alternativních hnutí či antikultury, jejichž intelektuální zbraně, ať už si to uvědomovala či nikoli, pocházely často z "Frankfurtu". WO

odkazy
Anderson, P.: Considerations on Western Marxism. Londýn: New Left, 1976.
Jay, M.: The Dialectical /magination. Bastan: Little, Brown; Londýn: Heinemann, 1973.
Horkheimer, M.: Traditional and critical theory (1972).
V: Critical Theory. New York: Herder & Herder, 1972.
Horkheimer, M., Adomo, T. W.: Dialectic (d' Enlightenment. New Yark: Herder & Herder, 1972;
Londýn: Allen Lane, 1973.
Marcuse, H.: Ems and Civilimtion. Boston: Beacon, 1966.
_: One-Dimensional Man. Londýn: Rautledge & Kegan Paul; Bostan: Beacon, 1968.
literatura
Bottomore, T.B.: The Frank/urt School. Londýn: Horwood, 1984.
Held, D.: /ntroduction to Critical Theory. Londýn: Hutchinson, 1980.